Friedrich Wilhelm Nietzsche

 (* 15.10.1844 Röcken u Naumburku, +25.8.1900 Výmar)

 

 

 

    Friedrich Nietzsche se narodil 15.10.1844  v Röckenu v rodině evangelického pastora. V pěti letech přišel o otce a žil pouze s matkou, sestrou, babičkou a dvěma tetami. Byl slabý, přecitlivělý a často nemocný. Už tehdy se však pokoušel čelit svým problémům přísným otužováním. Na gymnáziu si oblíbil řeckou literaturu a starověk. Na univerzitách v Bonnu a v Lipsku studoval klasickou filologii. Zpočátku byl ovlivněn Schopenhauerem, německým romantismem a antickými mysliteli. Varujícím pesimismem odmítal možnost poznání (iluze) i mravnosti (dekadence) a ve své "filosofii života" preferoval tajemné síly i temné aforistické a mytické vyjadřování.

    Zamiloval si hudbu skladatele Richarda Wagnera, aby na ni posléze začal prudce útočit a odmítat ji. Rozlišoval umění na "apollinské" (jasné, harmonické) a na "dionýské" (vášnivé, nespoutané), v křesťanství viděl původce nihilismu.

    Byl tak nadaný, že se na doporučení svého učitele F. W. Ritschla stal roku 1869 v pouhých 24 letech profesorem klasické filologie na basilejské univerzitě. O deset let později se musel vzdát profesury z vážných zdravotních důvodů.

     Nietzsche objevil v antice dva protikladné živly. Dionýský živel byl podle něj duchem barbarství a opojení, zatímco živel apollinský byl harmonický a racionální. Z těchto dvou pohledů zhodnotil soudobou kulturu v knize Nečasové úvahy (1876), kde vysoce ocenil filozofa Schopenhauera a skladatele Wagnera. Nedlouho poté se ale Nietzsche s Wagnerem rozešel v názoru na křesťanství, zavrhl své dřívější vzory a stal se nekompromisním kritikem umění, filozofie a měšťanské kultury devatenáctého století.

Jeho motto znělo: „Kdo chce být tvůrcem dobrého a zlého, ten musí být napřed zhoubcem a bořit hodnoty.”
    Tvrzením „Bůh je mrtev” vyjádřil své přesvědčení o tom, že tradiční křesťanské hodnoty pozbyly platnosti. Distancoval od veškeré filozofie posledních dvou tisíciletí. Prohlašoval, že neexistuje bůh, dobro ani zlo, pouze vůle k moci. Ve svém nejznámějším díle, Tak pravil Zarathustra (1882), napsal: „Mrtví jsou všichni bozi; chtějme tedy, aby žil nadčlověk.” Podle Darwinovy evoluční teorie totiž usoudil, že podobně jako se z opice vyvinul člověk (nepřesná Darwinova domněnka), vyvine se z člověka dionýský nadčlověk, který je smyslem existence Země. Tyto představy dále rozvedl v knihách Mimo dobro a zlo (1886) a Genealogie morálky (1887). Díla připadala tehdejším čtenářům nepochopitelná, a tak další díla (včetně svého životopisu Ecce homo) musel vydat sám. Nakladatelé o ně nejevili zájem.

    V roce 1889 utrpěl silný paralytický záchvat, z něhož se nikdy zcela nevzpamatoval. Posledních 12 let života byl téměř slepý a v pominutí smyslů. Dobu do vysvobozující smrti strávil v duševním oblouznění nejprve v péči své matky a později i své sestry. Zemřel roku 1900.

 

    Nietzsche výrazně ovlivnil vývoj filosofie v druhé polovině 19. století a zejména ve století následujícím - inspiroval filosofii života, existencialismus a další filosofické směry, jeho díla mají vysokou estetickou hodnotu. Hitlerovský fašismus ovšem některé části Nietzscheovy ideologie o příchodu nadčlověka tendenčně zneužil.

 

 

 

………………………..

 

 

 

Friedrich Nietzsche – hostem Mariánských Lázní

 

 

Překvapení - Nietzsche v Marienbadu

          "Konečně jsem dorazil do jakéhosi nouzového přístavu", píše Friedrich Nietzsche dne 5. července 1880 po příjezdu do Mariánských Lázní svému "učedníkovi" Heinrichu Köselitzovi, který - když byl Nietzschem pojmenován jako PETR GAST - vstoupil pod tímto jménem do historie.

          Téhož dne odesílá Friedrich Nietzsche lístek domů - matce a sestře (otec zemřel, když byl Friedrich pětiletý), že "se stáhl sem do Marienbadu v Čechách". Také jeho věrný druh, který bude o něho pečovat za deset let na šílené cestě z Turinu do Basileje a předá ho již v temnotě jeho mysli do rukou matky, profesor Franz OVERBECK, dostává zprávu, že Friedrich Nietzsche "zakotvil zde v Marienbadu po velmi nepříjemné cestě".

          Slova o "zakotvení", o příjezdu do jakéhosi "nouzového přístavu" jsou určena oněm z posledních lidí, s nimiž Nietzsche ještě udržuje pravidelný písemný styk, a vše, co o Nietzschově pobytu v Mariánských Lázních víme, pochází z jeho dopisů a lístků (jde o 17 dokladů), odesílaných odtud těmto adresátům.

 

Těžká choroba 36tiletého filosofa

          Když přijel Friedrich Nietzsche do Mariánských Lázní, bylo mu necelých 36 let. Nacházel se však na nejnižším bodu svého života: mučivé bolesti hlavy, žaludku a očí, provázené stavy částečného ochrnutí, záchvat za záchvatem s následným zvracením a občasnou ztrátou vědomí, takový byl jeho tělesný stav v oné době. Už v předchozím roce za hrozné psychické krize napočítal 118 takových těžkých záchvatů (lehké nebere v úvahu) a jeho tělesná trýzeň i jeho bolesti budou ještě v roce jeho mariánskolázeňského pobytu vrcholit.

          Cítil, že žije na pokraji smrti, že je stínem v říši Hádově. "Také já jsem byl v podsvětí jako Odysseus …", čteme v "Hadesfahrt" na závěr "Lidského, příliš lidského" z  tohoto období. Byl také přesvědčen, že tato kniha je i jeho posledním dílem (ačkoliv jeho nejvlastnější díla "Ranní červánky", "Radostná věda", "Tak pravil Zarathustra" ho teprve čekala).

          Mezi přáteli v Paříži se už rozšířila zpráva o jeho smrti, sám cítil její blízkost. "In vita media in morte sumus", cituje v jednom dopise prastarou sentenci: "nyní uprostřed života jsem obklopen natolik smrtí, že mne může uchvátit každou hodinu: při bolestech mého druhu musím myslet na náhlou smrt v křeči …", píše Gastovi v září 1879. "Volal jsem po smrti jako lékaři a doufal, že včerejší den bude poslední …", píše Overbeckovi. Není dalek myšlenky, že "odvrhne celé to břímě".

          Později v "Ecce homo" srovnává tuto dobu s koncem života svého otce: "Můj otec zemřel v  šestatřiceti … V témže roce, kdy jeho život šel s kopce, šel s kopce také můj. V šestatřiceti letech svého života jsem dospěl k  nejnižšímu bodu své vitality - ještě jsem žil, ale neviděl jsem tři kroky před sebe …" Platí to doslova i metaforicky.

          Rok před odjezdem do Mariánských Lázní požádal pro nesnesitelné bolesti o uvolnění z místa profesora klasické filologie v Basileji a pro těžkou chorobu byl krátce na to plně pensionován. Z jeho závratné univerzitní kariéry (v pětadvaceti letech byl bez promoce a habilitace jmenován univerzitním profesorem) nezbylo nic. Svou malou domácnost v Basileji ruší a s dvěma kufry se vydává na pouť z místa na místo, hledaje nejvhodnější a nejsnesitelnější krajinné a klimatické podmínky, v nichž by jeho trýznivé bolesti hlavy a očí nalezly částečnou úlevu.

 

Nietzsche se ujímá vlastního léčení

          Tělesné potíže, zaznamenávané již od roku 1873, se stupňují. Friedrich Nietzsche konzultuje lékaře, specialisty, avšak pozitivní výsledky jsou sporé, léčba vcelku neúčinná. Postupně se osvobozuje od lékařské pomoci, vezme "léčení" do svých rukou a začne provádět experimenty sám se sebou. "Chci být svým vlastním lékařem", napsal matce. Je hrdý na některé své "objevy", častokrát svým "lékařským uměním" zadrží silný záchvat. Se svým "nemocným bytím" vychází především trpělivostí a vynalézavostí, nicméně nemoc postupuje určitým tempem, aniž to tuší.

          Nietzsche si dává nesmírný pozor na životosprávu, žije podle "pravidel", k nimž během nemoci dospěl. Musela to být především příhodná krajina - vedle svérázné diety, kterou si sám sobě naordinoval - a jisté atmosférické okolnosti: hodně světla a jasné nebe, aby se zbavil věčných bolestí hlavy; ale naproti tomu i hodně stínu, aby si chránil zrak a aby vůbec mohl číst a psát.

          Atmosférické poruchy, náhlé změny počasí, bouřky a ochlazení, to vše působí nepříznivě na jeho rozbolavělé smysly, vyvolává bolesti hlavy a celkovou trýzeň. Sní o vyrovnaném klimatu náhorních rovin Mexika, o tuniské oáze v Biskře, zabývá se studiem atmosférické elektřiny apod.

          Po rozmanitých a dlouhodobých pokusech - k jednomu z  nich patřila i cesta do Mariánských Lázní - ustaluje se rytmus jeho životního stylu. Krajiny, v nichž může žít, musí být "pokrevně příbuzné". Takovými jsou na prvém místě vysoké hory. Na jaře 1879 objevuje Engandin a potom malé letovisko Maria-Sils, jehož jméno se stalo neodlučitelné s jménem Friedrich Nietzsche. A k  horám kontrastně - moře, v zimě hlavně Janov a Nizza.

          Čeho se hrozí poloslepý, jsou úzké temné uličky s hrbolatou dlažbou (v Benátkách ho musí vodit Gast jako slepce). Vyhledává cesty přehledné, na jihu vzhůru stoupající mezi vinicemi, místa s dalekými výhledy podél mořského pobřeží (detaily nemůže pro slabost zraku vnímat), na horách pak lesní cesty příhodné k chůzi. Denně potřebuje ujít šest, osm až deset hodin, aby překonal bolesti hlavy. Během chůze si zapisuje do notesu své myšlenky, které je třeba potom přepsat do větších sešitů - práci, kterou bude později obstarávat Petr GAST.

          Tak vznikají díla posledního desetiletí a doslova na cestách: "Manuskript, který jste obdržel (tj. "Poutníka a jeho stín", poslední část "Lidského, příliš lidského"), je draze vykoupen, že by nikdo za tu cenu nepsal … Vše, vyjma několika řádek, bylo vymyšleno CESTOU a naskicováno tužkou v  šesti malých sešitech: z  přepisování je mně takřka vždy špatně ", psal Nietzsche Gastovi na podzim roku 1879.

          K jeho "Spaziergehe-Existenz" ho nevede ani rozmar ani nepokoj střídat místa pobytu. Samo cestování je pro něho trýzní: jízda vlakem, přestupování, přenocování na přestupech, nesnáší cesty a nemá peněz ke změně místa. Příčinou je povaha jeho choroby a potíže s ní spojené.

          A pak a především vůle naplnit své poslání, dokončit svůj myslitelský úkol: "Má existence je děsivé břímě: už dávno bych je ze sebe shodil, kdybych neudělal právě v tomto stavu utrpení nejpoučenější zkoušky a experimenty a za stavu takřka absolutního odříkání …." Tak dosahuje Nietzsche oněch výšin, na nichž vítězí nad veškerým utrpením a beznadějí, jak psal doktoru Eisnerovi v lednu 1880.

          Během "nemoci" mohl nakonec "objevit znovu život" a udělat "z vůle k životu svou filosofii", jak napsal později v "Ecce homo".

          V době, o níž píšeme, začíná vlastně ono období Nietzschova života, kdy prchaje bloudí z míst na místo ("Dříve profesor, nyní fugitivus errans" - připojil v jednom dopise ke svému podpisu), vyhýbaje se pokud možno setkání s lidmi. Stává se jakýmsi anachoretem, který hledá místo na světě, kde by mohl vůbec žít, především na dlouhých vycházkách přemýšlet a psát.

          Volba Mariánských Lázní je jedním z počátečních Nietzschových pokusů najít takové místo. Proč volí právě Mariánské Lázně? Jak došel Nietzsche k této volbě, není docela jasné.

          Po "úděsné" zimě 1879-1880 u matky a sestry, po neutěšeném krátkém pobytu v Rivě na jezeru Garda, odjíždí Nietzsche do Benátek, kde sídlí jeho přítel Petr GAST. Na počátku pociťuje v Benátkách jistou úlevu a záchvaty nejsou tak silné. Nepochybně mu prospívá i Gastova společnost. Gast mu hraje na klavír, předčítá a provází ho městem. Brzy se však ozývají první známky nespokojenosti - Benátky jsou podle Nietzscheho město dešťů, větrů a temných uliček. Vzápětí však přichází nářek, že je příliš teplo a přicházejí komáři …

 

Nietzsche prchá do stínu lesů

          V polovině června 1880 už "odjezd naléhá", ale Nietzsche neví , kam by prchl, ví jen, že cesta by neměla být daleká. Hlavně do lesů, jejichž stín by mu garantoval úlevu, nejraději snad do Kraňska (píše Overbeckovi 22. června 1880).

          A tak se vydává na cestu, ale "nic z  toho, na co jsem se v Kraňsku, Korutanech a Tyrolích díval, mně nesedělo; naopak, všechno bylo prostě nesnesitelné", psal hned po příjezdu do Mariánských Lázní 5. července do Benátek Petru Gastovi. Z dopisu se však nedozvíme, proč se z jižního Rakouska vydal až do západních Čech, když nechtěl podnikat dlouhou cestu. Čteme jen stížnost na "nejnepříjemnější bludnou pouť", kterou kdy prodělal, na to, že cesta uškodila jeho zdraví, že si skoro několikrát zoufal, že mu "svět hor" připadal "bezvýznamný a pitomý".

 

Mariánské Lázně nečekané ...

          Náhle se však Nietzsche objevuje v Mariánských Lázních. Je to nečekané, překvapivé …

          Snad to byla únava z "bludné cesty", která může dát odpověď na otázku, proč tedy zůstal v Mariánských Lázních. Zde ho hned na počátku zastihl déšť a tak první dojmy nebyly nejlepší. Proto dává hned Gastovi radu: "Neopouštějte s lehkým srdcem mé dobré Benátky, tady jsou lidé oškliví, biftek stojí 80 krejcarů a člověku připadá, že je v nějakém horším světě …"

          Zda tedy zůstal Nietzsche v Mariánských Lázních z "prozaického" důvodu a místo "karlovarské kůry pro spodek těla" se rozhodl pro mariánskolázeňskou, zda to byl duch jeho "velkého předka" - duch Goethův, který ho přitahoval, nebo "daleká blízkost" Wagnerova Bayreuthu (přes roztržku mez nimi, která měla být definitivní) - to vše zůstává jen ve sféře dohadů a domněnek. Jisté je, že po všech lesních partiích, které po cestách přes Kraňsko, Korutany a Tyroly viděl, Nietzsche v Marienbadu zůstal a jeho pobyt se protáhl déle než původně předpokládal.

          Neubytoval se přímo v lázeňském městě, ale jak bylo jeho zvykem a přiměřené jeho finanční situaci, skromněji na lesní samotě EREMITAGE na svahu vrchu Hamelika.(Později byla instalována na dům EREMITAGE pamětní deska Friedrich Nietzscheho, která však zanikla v roce 1929 při požáru domu. Tento dům nebyl už více postaven a na místě zůstÁVÁ dnes jen travnatá plošina.)

          "Bydlím přímo v lese", píše Overbeckovi 7.8.1880 a shodně i Gastovi, "jmenuje se to EREMITAGE, tedy v poustevně, která leží osamocena v lesích a v níž jsem "poustevníkem" … " /Gastovi 18.7.1880/. "Žiji tu "incognito" jako nejskromnější lázeňský host; v seznamech příchozích jsem zapsán jako "pan učitel Nietzsche" /Gastovi 20.8.1880/ (Jméno NIETZSCHE nebylo v  kurlistech nalezeno. Přesto však Nietzsche psal o zápisu svého jména v seznamu. Jak toto vysvětlit ?)

          První dojmy jsou tristní: "déšť, déšť a špína", "strašná drahota". Dokonce ani lesy nejsou tu "dosti hluboké". - "Víc než čtyři neděle tu nevydržím …", uvažuje v dopise své matce 5.7.1880 a uvažuje, že se vydá do Duryňského lesa, ale "do toho nejhlubšího". - "Abych tu zůstal natrvalo, to prostě nejde. Ani za zlatku se tu dosyta nenajím … Všechno je tu 3 až 5 krát dražší než v Benátkách.", psal matce 19.7.1880.

 

Penězokazectví na samotě Eremitage

          Na ubytování si však nenaříká jako při některých jiných příležitostech. Za své poustevnické existence, kterou nachází v korespondenci s názvem domu, v němž se ubytoval (nevybral si ho pro svou potřebu osamělosti podle jména ?), je tu poněkud vyrušen událostí, kterou líčí věcně a s distancí až pozoruhodnou:

          "I tady v POUSTEVNÉ (Eremitage), která leží osamocena v lese a v níž jsem poustevníkem, panuje od včerejška velká tíseň. Vlastně pořádně nevím co se tu stalo, ale na dům padl stín zločinu. Něco se zakopalo, jiní to tu objevili, bylo slyšet hrozný nářek, bylo u toho plno četníků, proběhla domovní prohlídka, a v noci ve vedlejším pokoji někdo utrápený hluboce vzdychal, takže mně prchl spánek.

          Snad někdo v nejhlubší noci kopal, byl překvapen a znovu tekly slzy a bylo slyšet křik. Jeden úředník řekl, že jde o případ s bankovkami - nejsem natolik zvědavý, abych o tom věděl tolik, kolik toho pravděpodobně ví kdekdo okolo mne. Ale stačí to k tomu, aby tato lesní samota byla nehostinná ….." /z dopisu Gastovi 18.7.1880/

          Tím ovšem pro něho celá věc končí a vzápětí nato sděluje příteli dojmy, které v něm zanechala novela Prospera Mérimée "Etruská váza" , v níž je prý líčen charakter Stendhalův …

          Také sestře popisuje v dopise 19.7.1880 krátce případ, který učinil jeho "lesní samotu nehostinnou" s podobným odstupem, jako by se odehrál kdesi daleko:

          "Teď panuje v našem domě smutek. Majitele znenadání odvezli do vězení, přišli četníci a objevili a vykopali tu tiskařský stroj na falešné bankovky. Domovní prohlídka a všude plno nářku. Ta ubohá žena je už tři dny úplně a hluboce zoufalá …" Dopis pokračuje úvahou, že by se rád vydal příští měsíc do Ruhly …

 

Noviny o aféře s falešnými penězi

Mariánskolázeňské noviny z 21. července 1880 otiskují článek o odhalení penězokazectví:

          "Již několik měsíců v okolí Mariánských Lázní i v sousedních okresech se pátrá po výrobci falešných papírových bankovek, které tu někdo rozšiřuje a které tu obíhají, zvláště pak desetiguldenové státní bankovky. Ačkoliv byl padělatel a výrobce falešných bankovek nedávno odhalen, stále se nedařilo najít dílnu, kde se padělky tiskly, ani stroje, tiskařské nářadí a místo.

          Teprve nyní, v těchto dnech byly nalezeny desky ke gravírování. Následovala vyšetřování, pátrání po komplicích a vše ukazovalo na to, že tisk pochází z míst v bezprostřední blízkosti Mariánských Lázní. První kroky v pátrání nebyly sice úspěšné, ale nové výpovědi majitele mariánskolázeňské lesní kavárny Eremitage jistého F.M. s naprostou jistotou potvrzují, jaké instrumenty byly při padělání použity. Vyšetřovatel-soudce z Lokte pan von Nestler spolu s dvěma vrchními četníky, pány Henke a Kunze, šli prohledat dům F.M., který nakonec také vypověděl, že tiskárna je zahrabána v lese nad stavením.

          Ihned se začalo s výkopem a potvrdila se výpověď F. M. Ještě týž večer 16. července 1880 byla v  lese vykopána tiskárna a dopravena jako předmět doličný k  soudu do Chebu a rovněž kavárník F.M.

          Jak rozsáhlé bylo pátrání v aféře penězokazectví, je patrno z toho, že například v  Chebu bylo zadrženo 16-17 podezřelých osob, které byly buď bez přístřeší, nebo se chovaly podivně až podezřele.

          Rozsáhlé pátrání přivedlo soudce na stopu dalšího falšování - současně s nálezem u kavárny Eremitage byl prozrazen padělatel mincí u Bečově, jakýsi zedník Völkel, který už delší dobu zhotovoval falešné jednoguldeny. V blízkosti svého domova byl zadržen ozbrojeným lesním personálem a četníky, zatčen a odveden do vězení. Při prohlídce místa byl nalezen jistý počet falešných stříbrných guldenů."

 

Nietzsche o Momsenovi

          S větším zaujetím než uvedený případ penězokazectví věnuje Nietzsche pozornost události vskutku vzdálené - požáru domu proslulého historika Theodora Mommsena, o němž se dozvěděl z novin. Autorovi "Římských dějin" a dalších prací z římského starověku (pozn. 1902 dostal Nobelovu cenu) vyhořel dům a s ním shořely i jeho manuskripty. "Četl jste o požáru Mommsenova domu ?", píše Gastovi, "a že jsou zničena jeho excerpta, nejobrovitější přípravné práce, jaké kdy žijící učenec v současné době nashromáždil ? Vrhal se prý znovu a znovu do plamenů a ještě na něm, pokrytém spáleninami, mělo být spácháno násilí! Podobné počínání jako je Mommsenovo by mělo být velmi vzácné, protože jen velmi vzácně se sejdou obrovská paměť a odpovídající důvtip, které by byly schopny uspořádat a kriticky vytřídit takový materiál; bývá tomu však naopak, většinou bohužel pracují proti sobě. Když jsem slyšel o té příhodě, obracelo se mi srdce v těle a ještě teď fyzicky trpím, když si na to pomyslím. Je to soucit ?", ptá se Nietzsche, když si představuje - sám klasický filolog - spoušť zničených výpisků, poznámek, přípravných studií mnohaleté usilovné práce.

          Ale odpovídá hned: "Ale co je mi po Mommsenovi ? Vůbec mu nejsem nakloněn…"/Gastovi 18.7.1880/

 

Deštivá sezóna roku 1880

          V létě 1880 je nebe v Marienbadu zatažené a stále prší. Od Nietzschova příjezdu se také slovo "déšť" objevuje v každém jeho dopise: " … včera a dnes bylo deštivé počasí (nebyl jsem u pramene, což mne zlobí).." /17.7./; "bohužel je deštivo už dva nebo tři dny …"/2.8./; "ještě pořád jsem, moje milá, v Marienbadu, počasí je den ode dne celé týdny hnusné, věčně déšť a šedé nebe…" /12.8./; "zdržely mne tři týdny neustálých dešťů, které uškodily mému zdraví…" /Idě Overbeckové 18.8./; "pomyslete, že od 24. července pršelo každý den a často celý den! Deštivé nebe, deštivý vzduch …" /Gastovi 20.8./.

          Když 18.srpna 1880 zastihnou Nietzscheho oslavy 50. narozenin císaře Františka Josefa I., píše: "Dnes se tu slaví výročí císařova narození, ale já, jsem-li obklopen ze všech stran černou a žlutou barvou, mohu si představit vždy jen něco hrůzného, třeba výročí morové rány!" /Idě Overbeckové 18.8./. Nietzsche se rozhodne pojmenovat deště a věčně šedé nebe "rakouským počasím" /Gastovi 20.8.1880/. Nietzsche postrádá slunce a jasnou oblohu, která mu dělá dobře, neboť, jak píše "léto je pro mne, alespoň si to myslím, nejlepší doba pro práci".

          Nietzschovy nálady - jak v důsledku počasí tak vlivem jeho zdravotního stavu - se rychle střídají v náhlých, protichůdných pro a proti. Už počátkem července, když přijel do Mariánských Lázní, stěžuje si vůbec na počasí toho roku:

          "Letos, kdy se všechny měsíční teploty pletou jedna do druhé, a teď je tu například docela slušné počasí z  pozdního října, je prostě všechno dovoleno …" /7.7.1880/. Neustálé deště ho připravily o "jakoukoliv schopnost rozhodnout se", "radostné očekávání" se střídá se zklamáním, jak píše paní Overbeckové, takže "tři týdny váhavě vzpínal křídla a chystal se z  Marienbadu odjet."

          "Zítra odtud odjíždím", psal počátkem srpna ve stejný den matce i Gastovi /2.8.1880/, ale nakonec se tu zdrží do konce srpna. Jeho zdravotní stav je kolísavý, i když ho bolesti hlavy a očí ani zde neopouštějí - "hlava mě bolí stejně často jako loni; ve Svatém Mořici, v Benátkách a Naumburku to bylo skoro stejné jako v Marienbadu, ale přece jen si myslím, že se to tu trochu zlepšilo; bolesti hlavy už nejsou tak intenzivní," píše 10. července 1880. A druhého dne profesoru Ovenbeckovi:

          "… s mýma očima je to velmi zlé, nemohu je chránit víc než je chráním, a přece už vlastně nesnášejí ani čtení ani psaní; je zázrak vyšetřím-li příležitostně čtvrthodinku…" /11.7.1880/

          Také počátkem srpna konstatuje: "Můj zdravotní stav není úplně uspokojivý, vždyť nic nemůže být pravidelnější nežli způsob mého života! Nejméně osm hodin denně jsem na nohou a na cestě - jen tak snesu svůj život." /2.8.1880/

          Za deset dnů zase oznamuje: "Můj zdravotní stav … se zhoršil (deště, šedé nebe), měl jsem zase prudké záchvaty se zvracením atd.", píše Nietzsche 12.srpna. Chtěl by zde v lesích dospět alespoň "ke střednímu stupni svého životního stavu, za nějž jsem vděčil lesu, slunci, jasné obloze a fatálnímu pití místních vodiček …" /Idě Overbeckové 18.8.1880/.

 

Nietzsche na lesních cestách a zlepšení zdraví

          Takřka před koncem svého zdejšího pobytu, avšak ani ne deset dnů po tom, co psal o prudkých záchvatech, přece jen se jeho stav "trochu zlepšil". - "Protože řídím svůj život s podivuhodnou chytrostí", psal sebevědomě své matce 21.8.1880.

          Čemu lze přisuzovat náhlé pocity zlepšení ? Tak například v době, kdy sděluje Gastovi, matce, sestře, že z Mariánských Lázní odjede, tj. 2. srpna, překvapivě Gastovi sděluje, že poslední dobou je "stále v nevázané a povznesené náladě."

          Lze připsat chvíle euforie zvratům průběhu jeho nemoci ? Rok 1880 je totiž jistým obratem, kdy tělesné bolesti a záchvaty jakoby vrcholily a od jara 1881 vystoupí u něho nové sebevědomí, povznesené nálady střídající deprese se objevují stále výrazněji a během těchto chvil uvolněného vytržení bude schopen - ovšem ve velmi krátkém čase a s přestávkami - psát knihy jako Tak pravil Zarathustra, "díla desetidenní", jak je charakterizoval. Do jaké míry jsou některé z těchto stavů povznesení vyvolány dávkami opiátů, které začal brát k utišení nesnesitelných bolestí, nelze v dané době zjistit.

          Už v Mariánských Lázních popisoval sama sebe ve stavu jakési euforie, radostného vytržení v dopise Gastovi 20.srpna 1880: "Jednou se na mě v lese člověk, který mne míjel, velmi pronikavě a upřeně zahleděl: v tom okamžiku jsem pochopil, že jsem jistě měl v obličeji zářivý výraz štěstí a že tak pobíhám už dvě hodiny."

          Je to však jediná zmínka toho druhu za celý mariánskolázeňský pobyt. V témže dopise vyslovoval i svou spokojenost s Mariánskými Lázněmi:

          "In summa jsem však s Benátkami a s Mariánskými Lázněmi spokojen …" Zní to paradoxně, neboť vedle sebe klade Benátky-město a Mariánské Lázně-symbol lesů, když ještě před nedávnem varuje Gasta, aby neopouštěl "s lehkým srdcem mé drahé Benátky". A za pár dní píše zase Overbeckovi: "Ceterum autem senseo, hory a lesy jsou lepší než města …"

          Na první pohled Nietzschemu nepřipadaly mariánskolázeňské lesy dost hluboké. Brzy však shledává, že "lesy jsou tu velmi krásné" /10.7.1880 v dopise Overbeckovi/ a oznamuje, že "užívá mariánskolázeňskou vodu a mariánskolázeňské lesy", na jejichž cestách "chodí denně deset hodin" /18.7.1880 Gastovi/, a utěšuje se, že zde má "alespoň les a v něm pěkné cesty", po nichž chodí často v dešti /dopis z 12.8.1880/, ba že je i osm hodin "na nohou a na cestě" /v dopise z 2.8.1880/.

          Až do konce svého pobytu nepřestává chválit "pěkné cesty v lesích" /Gastovi 20.8.1880/. Sestře pak píše, že to sice vypadá, "jako by se zřekl světa a pořád pobíhal po lesích" a že se stane pro ni "malým zvířátkem", zatímco ona "se otáčí mezi slavnými zvířaty". Zde naráží na její ambiciózní styky s Wagnerovými v Bayreuthu v době, kdy se už Nietzsche s Wagnerem navždy rozešli.

 

Myšlenky vzniklé ve zdejších lesích

          My víme, že během procházek si Nietzsche zaznamenává své myšlenky, které pak v aforismech shrnuje do svých knih. Také na procházkách v Mariánských Lázních se Nietzsche připravoval na své "polní tažení proti morálce", které pak zahájil v Ranních červáncích. Podtitul zněl Myšlenky o morálních předsudcích a v pěti knihách tu bylo publikováno 575 aforismů, z  nichž mnohé vznikaly v mariánskolázeňských lesích !

          V korespondenci z lázní se ovšem Nietzsche o svých myšlenkách nezmiňuje, snad s výjimkou jedné věty v dopise Petru GASTOVI, v  němž popisoval setkání s neznámým chodcem a svůj "obličej se zářivým výrazem štěstí". Věta zní: "Ještě nikdy se tu od Goethových dob tolik nepřemýšlelo a ani Goethe neměl v hlavě tolik principiálních věcí.." /v dopise 20.8.1880/

          Nietzschův pobyt spadá do periody, kdy ukončil Menschliches, Allzumenschliches a poslední jeho část (Poutník a jeho stín) právě vyšla. Nietzsche se začíná koncentrovat na další dílo, které dokončí počátkem příštího roku (1881) s názvem Morgenröte - Ranní červánky. I když hlavní část knihy byla napsána "ve změti skal", na mořském břehu poblíž Janova v zimě 1880, "podzemní práce", "podkopání morálky" se začala připravovat již v Mariánských Lázních, jak vyplývá z dopisu Petru Gastovi:

          "Kopu se zápalem ve svém morálním díle a připadám si mimochodem jako v podzemí - a teď se mi zdá, že jsem konečně našel hlavní žílu a také východisko …" /v dopise 18.7.1880/

          To jsou obdobná slova, jaká nacházíme také v předmluvě ke  II.vydání Ranních červánků z roku 1886 - "v podzemí", "v temnotě" proráží Nietzsche cestu novým myšlenkám, nepřipouští si bídu, kterou přináší nedostatek světla a vzduchu, ví že za tím, co je zatím nesrozumitelné, co je skryto a co je záhadné, brzy nastane jitro, vykoupení, ranní červánky. Sebe sama, člověka podzemí, připodobňuje k  bájnému staviteli Trofóniovi (mimo jiné i staviteli hrobek) a když byl tak dlouho krtkem, s ranním rozbřeskem vystoupí na povrch a vysloví, "co chtěl tam dole".

          Toto vše píše ovšem až dodatečně, když jeho filosofie dopoledne a pravého poledne je již hotova a kdy nemá již nejmenších pochybností. Na počátku své podkopávající činnosti sice tušil, že "našel hlavní žílu" a "východisko", "nicméně něčemu takovému se stokrát věří a stokrát to člověk zamítne", jak vzápětí dodává.

          Na lesním cestách mariánskolázeňských tedy vznikaly myšlenky k jeho velkému tématu, ke genealogii morálky.

          V Ranních červáncích není morálka ještě napadena, kniha neobsahuje ještě "žádné negativní slovo, žádný útok, žádnou zlobu", ale morálka se tu již nebere v úvahu, jak o ní později psal v Ecce homo. Ranní červánky - kniha, která se tu začíná rýsovat v Nietzscheho mysli - jsou pro něho "rozhodným krokem", "více osudem než knihou", jak psal nakladateli Schmeitznerovi 23.2.1881, když mu odesílal z Janova rukopis.

 

Dvě zdejší Nietzschova setkání

          Dílo vznikalo - jako všechna jeho ostatní díla - v samotě, ale nejen v oné "nejosamělejší osamělosti", ale i v samotě faktické. Za dvouměsíčního mariánskolázeňského pobytu došlo - podle korespondence - jen k  několika málo setkáním. Na jedné procházce lesem se seznámil s vyšším duchovním a s ním rozmlouval o tématu nejmilejším - o hudbě:

          "Onen duchovní patří patrně k prvním, kdo se vážně zabývají starou katolickou hudbou. Vyznal se ve všech podrobnostech. Zdálo se mi, že je velmi zaujat Wagnerovými pracemi o Palestrinovi. Říkal, že zárodečnou podobou církevní hudby je dramatický recitativ v liturgii, a proto požadoval, aby také přednes byl tak dramatický, jak jen je možno. Řezno je prý dnes jediné místo na zemi, kde se dá stará hudba studovat, především slyšet, zejména v době pašijí."/z korespondence z Mariánských Lázní/

          Heinrich Köselitz alias Peter Gast byl rovněž hudebníkem, proto mu Nietzsche podrobně popisuje mariánskolázeňské setkání.

          Druhé setkání, o kterém se Nietzsche zmiňuje Gastovi, souvisí se sdělením, že tu žije "jako nejskromnější lázeňský host" a že je zapsán jako "Herr Lehrer Nietzsche". Píše, že "je tu hodně Poláků a ti mě, což je podivné, považují za Poláka, zdraví mě polskými pozdravy a nevěří mi, když jim sdělím, že jsem Švýcar. Je to polská rasa, ale srdce se odvrátilo bůhvíkam - tím se z nich se mnou jeden loučil, velmi zarmoucený." /dopis ze 20.8./

          Přitom je zajímavý fakt, že se Nietzsche nehlásí k němectví, ale prezentuje se svým švýcarským občanstvím, které přijal po jmenování profesorem na univerzitě v Basileji.

          Nietzschemu jistě lichotilo, že je považován za Poláka. Sám o sobě totiž prohlašoval, že jeho předci jsou polští šlechtici: "Všimněte si mého jména - moji předkové byli polští šlechtici, ještě matka mého dědečka byla Polka …", psal Heinrichu von Steinovi v prosinci 1882. A Poláci mu platili za Francouze mezi Slovany, čímž pak tento frankofilní svobodný duch zvyšoval lesk svého údajného slovanského původu.

          V Mariánských Lázních četl Nietzsche pravidelně vídeňský Neue Freie Presse, liberální deník, orientovaný protiprusky a profrancouzsky, z něhož pak Nietzsche doporučuje Gastovi přečíst si vedle statě o Stifterovi (kterého vysoko cenil a řadil k "pokladům německé prózy") i článek o George Sandové a Mussetovi, o Hectoru Berliozovi v dopisech, tedy vše z okruhu frankofonního.

 

Nietzschův vztah k Petru Gastovi

          Nietzschovy dopisy svému příteli dokumentuje hluboký přátelský vztah ke Gastovi. Dne 2. srpna 1880 mu děkuje za dopis a píše cosi podstatného i o sobě a o svém vztahu :

          "Nejprve, milý příteli, alespoň pár řádků díků za Váš poslední dopis, který mě v mnoha směrem dojal, ale i zneklidnil; také Vás naléhavě prosím, abyste vyškrtl ze svého slovníku slovo "ohleduplně"; stále ještě nevíte, jak o Vás smýšlím, totiž ani ohleduplně ani opatrně, Vy máte mou důvěru a já bych si přál, abych v této věci měl důvěru Vaši. Ale je to zvláštní: ten, kdo brzy opustil tradiční cestu, jíž jdou všichni, a jde svou vlastní a správnou cestou, má stále poloviční nebo úplný pocit vyhnance, někoho, koho lidé odsoudili a kdo před nimi uprchl: tento druh špatného svědomí je utrpením těch, kdož chtějí být dobří po svém. Lékem na to je - co byste řekl? - mít úspěch právě u těch, kterým jsme napřed šli z cesty."

          Také zde se ozývá vůdčí téma tehdejší Nietzschovy existence: fugitivus errans - uprchlík bloudící. jak se sám označil.

          V souvislosti se sympatiemi ke Gastovi nemůže Nietzsche zapomenout na ztrátu sympatií Wagnerových. Přesto, že tato ztráta je definitivní a roztržka úplná, zůstane mu navždy ranou otevřenou. Připomíná to Gastovi v dopise z 20. srpna 1880 z Mariánských Lázní:

          "Příteli Gaste, do mé žňové, dožínkové nálady zazněl Váš dopis sice trochu chmurně, ale tak plně a silně, že dnes opět jako vždy svou vzpomínku naVás končím a zklidňuji chorálem:Co Gast činí, dobře činí,vůle jeho budiž pochválena. Amen.

          Jste z  pevnějšího materiálu než já a smíte si vytvářet vyšší ideály. Pokud jde o mne, odporně trpím, postrádám-li něčí sympatii; nijak se nemohu vyrovnat s tím, že jsem v  posledních letech ztratil sympatie Wagnerovy. Jak často o něm sním, a vždy o době, kdy jsme bývali spolu důvěrní. Nikdy mezi námi nepadlo zlé slovo, ani v mých snech, ale zato mnoho slov povzbudivých a veselých a s nikým jsem se snad tolik nenasmál. To je teď pryč - co je mi to platné, že jsem v mnoha věcech byl proti němu v právu! Jako by tím mohla být z mé paměti setřena ztracená sympatie ! - A podobné věci jsme zažil už před tím a pravděpodobně to budu prožívat znova. To jsou ty nejtěžší oběti, které na mně požadovala má cesta životem a myšlením, - ještě dnes se celá má filozofie rozkolísá po hodince sympatické zábavy s cizím člověkem: zdá se mi být zpozdilé chtít mít pravdu za cenu lásky, a nemoci sdělit to nejcennější, aby člověk nepřišel o sympatie. Hinc meae lacrimae … "

          Nietzsche "užívá mariánskolázeňskou vodu a mariánskolázeňské lesy" až do konce srpna 1880 a v posledním lístku matce a sestře oznamuje, že přijede za  nimi do Naumburku "asi ve středu, nejpozděj ve čtvrtek počátkem září". Na tomto rozhodnutí už nic nemění a rozloučí se s Eremitáží, poustevnou; opouští Mariánské Lázně. Léto v Marienbadu skončilo.

          Jeho cesta povede jen na krátký čas na sever, a pak honem na jih, k moři, do Janova …

          Když se později vrací k Mariánským Lázním, nachází se toto místo v sousedství takových, které jsou mu nepříhodná - "Basilej, Naumburk, Ženeva, Baden-Baden, všechna horská místa, která znám, Marienbad, italská jezera - to jsou místa k zahynutí", píše sestře v červenci 1881. Podobně píše v dopise z října 1881 z Janova: "Můžu žít jen u moře … Také zde velice trpím, ale je tu řece možné s tím žít, zatímco v  Engadinu, Marienbadu, v Naumburku, Basileji se mi život stal trýzněním zvířete. Jak nerozumné bylo v minulém létě jet do Marienbadu, zkazit si žaludek a přivodit všeobecné oslabení purgativním působením této vody. Jako bych si směl nechat odcházet sílu a touto cestou!"

          Do Naumburku, kde žije matka a sestra, se Nietzsche čas od času a chtě nechtě vrací, ale do Marienbadu se už nevrátí.

          Není divu, že Mariánské Lázně vzpomínaly zprvu na světového filosofa s rozpaky. Je zřejmé, že jeho odsuzující řádky o Marienbadu jsou příliš kruté a nespravedlivé. Přijel sem v hluboké duševní depresi, za trvalých bolestí hlavy. Těžko překonával svou chorobu. Zvládal to nekonečnými pochody a toulkami po mariánskolázeňských lesích. V té době uspořádával v sobě svůj příští myšlenkový svět, vznikaly nové myšlenky a ty si psal překotně při cestách do notesů. Zde v těžké samotě, se rodily základy jeho příštího díla, stejně rozporuplného jako jeho hodnocení všech míst, kde pobýval, krátce či trvaleji. Nietzscheho odsouzení byla postižena skoro všechna místa, kde pobýval, i ta, která hrála v jeho životě významnější roli než Mariánské Lázně.

          To si zřejmě uvědomily později i Mariánské Lázně a připomenuly návštěvu tohoto filosofa prostou pamětní deskou na domě Eremitage. Byla zde do roku 1929, do doby požáru samoty. Kdy však byla odhalena a čí iniciativou, není dosud vypátráno.

          Tak jako dříve J.W.Goethe či později Franz Kafka, řadí se i Friedrich Nietzsche k obdivovatelům zdejších lesů - jaká to zvláštní a chronická vlastnost těchto velikánů lidstva!

          "Myšlenka o věčném návratu je tajemná a Nietzsche jí uvedl ostatní filosofy do rozpaků: pomyslit, že by se jednou všechno opakovalo, jak jsme to už zažili, a že by se i to opakování ještě do nekonečna opakovalo ! Co chce říci ten pomatený genius ?

          Mýtus věčného návratu říká per negationem, že život, který zmizí jednou provždy, který se nenavrátí, je podoben stínu, je bez váhy, je předem mrtvý, a byl-li strašný, krásný, vznešený, ta hrůza, vznešenost či krása nic neznamenají. Nemusíme je brát na vědomí stejně jako válku mezi dvěma africkými státy ve čtrnáctém století, která nezměnila nic na tváři světa, přestože v  ní zahynulo v nevýslovných mukách tři sta tisíc černochů.

          Změní se něco na válce dvou afrických států ve čtrnáctém století, bude-li se nesčetněkrát opakovat ve věčném návratu ? - Změní: stane se z ní blok, který ční a trvá, a její blbost bude neodčinitelná.

          Kdyby se francouzská revoluce měla věčně opakovat, francouzská historiografie by byla méně pyšná na Robespierra. Protože však mluví o něčem, co se nenavrátí, krvavá léta se proměnila v pouhá slova, teorie, diskuse, stala se lehčí než peří, nenahánějí strach. Je nekonečný rozdíl mezi Robespierrem, který se vyskytl jen jednou v dějinách, a Robespierrem, který by se věčně vracel usekávat Francouzům hlavy.

          Řekněme tedy, že myšlenka věčného návratu znamená jistou perspektivu, z níž se věci jeví jinak, než jak je známe: jeví se bez polehčující okolnosti své pomíjivosti …

          Bude-li se každá vteřina našeho života nekonečně krát opakovat, jsme přikováni k věčnosti jako Ježíš Kristus ke kříži. Taková představa je hrozná. Ve světě věčného návratu leží na každém gestu tíha nesnesitelné odpovědnosti . To je důvod, proč Nietzsche nazýval myšlenku věčného návratu nejtěžším břemenem.

          Je-li věčný návrat nejtěžším břemenem, pak se mohou naše životy jevit na jeho pozadí ve vší nádherné lehkosti. Ale je tíha opravdu hrozná a lehkost nádherná?" /Milan Kundera/

 

 

Literatura:

DUBSKÝ Ivan "Nietzsche v Marienbadu" Střední Evropa Eseje, 1992 (Dopisy přeložil Mojmír Hrbek.)

DUBSKÝ Ivan: "Čas věčného návratu" INDEX Köln 1989

 

 

 

 

 

Ukázky z díla:

 

 

 

Čtyři velké omyly

 

1

    Omyl záměny příčiny a následku. - Není nebezpečnější omyl než zaměňovat příčinu s následkem: nazval bych ho vlastní zkázou rozumu. Přesto tento omyl patří k nejstarším a nejsvěžejším zvyklostem lidstva: je námi uctíván, jmenuje se "náboženství", "morálka". Každá věta, kterou formuluje náboženství a morálka, ho obsahuje: původci oné zkázy jsou kněží a morální zákonodárci. - Uvedu příklad: Každý zná knihu slavného Cornara, v níž doporučuje svou skrovnou dietu jako recept k dlouhému, šťastnému - i ctnostnému životu. Jen málo knih bylo tolik čteno, ještě nyní se v Anglii ročně vydává v mnoha tisících exemplářů. Nepochybuji o tom, že sotva nějaká kniha (bibli, jak slušno, vyjímaje) způsobila tolik zla, zkrátila tolik životů, jako toto tak dobře míněné curiosum. Důvod: záměna následku s příčinou. Poctivý Ital viděl ve své dietě příčinu dlouhého života: zatímco první předpoklad dlouhého života - mimořádná pomalost látkové výměny, nepatrná spotřeba, byly příčinou jeho přísné diety. Nebyl svoboden v rozhodování jíst málo, nebo hodně, jeho střídmost nebyla ze "svobodné vůle": když jedl více, onemocněl. Kdo není trdlo, ten má nejen za dobré, ale i za nutné řádně jíst. Učence našich dnů, s jeho rychlou spotřebou nervových sil, by Cornarův režim zahubil. Crede experto.-

 

2

    Nejvšeobecnější formule, která leží v základech každého náboženství a morálky zní: "Dělej to a to, zdrž se toho a toho a budeš šťasten. V opačném případě..." Každá morálka, každé náboženství, je tímto imperativem - nazývám ho velkým dědičným hříchem rozumu, nesmrtelným nerozumem. V mých ústech se ona formule mění ve svůj opak - první příklad mého "přehodnocení všech hodnot": úspěšný člověk, "šťastlivec" musí jednat jistým způsobem a jiných činů se instinktivně chránit, do svých vztahů k lidem a věcem vnáší svůj fyziologický řád. Ve formuli: jeho ctnost je důsledkem jeho štěstí... dlouhý život, hojné potomstvo nejsou odměnou ctnosti, ctností je spíše právě ono zpomalení látkové výměny, jehož důsledkem je mimo jiné dlouhý život, bohaté potomstvo, zkrátka cornarismus. - Církev a morálka říkají: "lidské plémě, národ se neřestmi a přepychem řítí ke zkáze". Můj obnovený rozum říká: když národ upadá, fyziologicky degeneruje, přináší to s sebou neřest a přepych (tzn. potřebu stále silnějších a častějších dráždidel, jak ji zná každá vyčerpaná povaha). Tento mladý muž bledne a uvadá. Jeho přátelé říkají: tomu je na vině ta a ta nemoc. Já tvrdím: že onemocněl, že se nemoci nestaví na odpor, byl již následek jeho zchudlého života, zděděné vyčerpanosti. Čtenář novin prohlašuje: tato strana se takovou chybou ničí. Moje vyšší politika říká: strana, která udělala takovou chybu, je v koncích - už nemá svůj bezpečnostní instinkt. Každá chyba v každém smyslu je následkem znetvoření instinktů, disgregace vůle: tím se téměř definuje špatné. Všechno dobré je instinktem - a následkem toho lehké, nutné, svobodné. Trampoty jsou námitkou, bůh je typicky odlišný od hrdiny (mým jazykem: lehké nohy jsou prvním atributem božskosti).

 

3

    Omyl falešné příčinnosti. - Ve všech dobách se věřilo, že je známo, co je příčina: ale odkud bereme toto své vědění, přesněji tuto naši víru, že víme? Z oblasti proslulých "vnitřních skutečností", na nichž dosud nebylo nic skutečně prokázáno. Domnívali jsme se, že jsme sami v aktu vůle příčinní; měli jsme za to, že tím přinejmenším přistihujeme příčinnost při činu. Vůbec se nepochybovalo o tom, že všechna antecedentia nějakého jednání, jeho příčiny, mají být hledány a nacházeny ve vědomí, jako "motivy": jako bychom jinak vůči němu nebyli svobodní, za ně odpovědní. Konečně kdo by popíral, že myšlenka působí příčinně? Že Já zapříčiňuje myšlenky? Z těchto tří "vnitřních skutečností", jimiž se zdála být příčinnost zaručena, je první nejpřesvědčivější "skutečnost" vůle jako příčiny; koncepce vědomí ("ducha") jako příčiny a později ještě koncepce Já ("subjektu") se rodí až dodatečně, poté, co je příčinnost stanovena vůlí jako daná, jako empirie... Nyní jsme si to rozvážili lépe. Dnes z toho nevěříme ani slovu. "Vnitřní svět" je plný klamných obrazů a bludiček: vůle je jednou z nich. Vůle již ničím nepohybuje, následně také již nic nevysvětluje - pouze doprovází postupy, ale může také chybět. Takzvaný "motiv": další omyl. Pouze povrchový fenomén vědomí, mimochodník činu, který jeho antedence spíše zakrývá, než aby je představoval. A už vůbec Já! To je zrozené k bájím, fikci, ke hře slov: zcela a plně přestalo myslet, cítit, chtít! Co z toho plyne? Nejsou žádné duchovní příčiny! A proto, ať jde celá domnělá empirie k čertu! To z toho plyne! - A my jsme onu "empirii" roztomile zneužívali, stvořili jsme z ní svět, jako svět příčin, vůle, ducha. Nejstarší a nejdéle zaužívaná psychologie zde konala své dílo, nedělala vůbec nic jiného: všechno dění jí bylo konáním, všechno konání důsledkem vůle, svět se stal mnohostí činitelů, činitel ("subjekt") se podkládal všemu dění. Člověk si také vyprojektoval své "vnitřní skutečnosti", to v co nejpevněji věřil, vůli, ducha. Já - teprve z pojmu Já vyjmul pojem bytí, kladl "věci" jako jsoucí podle svého obrazu, podle svého pojmu Já jako příčiny. Je tedy k podivu, že pak ve věcech nacházel jen to, co do nich vložil? - Věc sama, ještě zopakováno, pojem věci, pouhý reflex víry v Já jako příčinu... A dokonce i váš atom, milí mechanisté a fyzikové, kolik omylů, kolik rudimentální psychologie je v něm ještě skryto! A nemluvě ani o "věci o sobě", o horrendum pudendum metafyziků! Omyl o duchu jako příčině je zaměněn za realitu! A učiněn měřítkem reality! A nazván Bohem!

 

4

    Co jediné může být naším učením? - Že člověka nikdo neobdařuje jeho vlastnostmi - ani bůh, ani společnost, ani jeho rodiče či předkové, ani on sám (nesmyslu této poslední zvrácené představy učil už Kant jako "inteligibilní svobodě" a možná už Platón). Nikdo není zodpovědný za to, že tady vůbec je, že je tak a tak nadán, že je v těchto okolnostech a okolí. Fatalita jeho bytosti není odvozena z fatality všeho toho, co byl a bude. Není důsledkem nějakého zvláštního záměru, vůle, účelu, nelze s ním dělat pokusy k dosažení "ideálu člověka" a "ideálu štěstí" či "ideálu morality" - je absurdní chtít svalit jeho bytost do nějakého účelu. Pojem "účel" jsme vynalezli my: v realitě účel chybí... Člověk je nutným kusem osudovosti, patří k celku, je v celku - není nic, co by naše bytí mohlo řídit, měřit, srovnávat, soudit nebo s ním dělat něco jiného, neboť by to znamenalo totéž dělat s celkem...! Ale není nic mimo celku! Že nikdo už nemůže být činěn zodpovědným, že způsob bytí nemůže být převeden na nějakou causa prima, že svět není jednotou jako sensorium ani jako "duch", teprve to je velké osvobození - teprve tím se znovu ustavuje nevinnost dění... Pojem "bůh" byl dosud největší námitkou vůči žití. Popíráme boha, popíráme zodpovědnost bohu: teprve tím vykupujeme svět.

 

 

Kladivo mluví

  "Proč tak tvrd" pravil kdysi diamantu kuchyňský uhel, "což nejsme blízce spřízněni?"

Proč tak měkcí? Ó moji bratři, tak já se táži vás: což nejste moji bratři?

    Proč tak měkcí, tak couvající a povolující? Proč tolik popírání, zapírání ve vašem srdci? Tak málo osudu ve vašem pohledu? A nechcete-li být osudy a neúprosnými: jak byste se mnou mohli - vítěziti?

    A nechce-li vaše tvrdost blýskat a rozlučovat a rozřezávat: jak byste jednou mohli se mnou - tvořiti?

    Ti, kdo tvoří, jsou totiž tvrdi. A blaženstvím musí se vám zdát, můžete-li svou ruku vtisknout na tisíciletí jako na vosk, - blaženstvím, můžete-li na vůli tisíciletí psáti jako na kov,- - tvrději než kov, vzácněji než kov.

    Zcela tvrdé jest jen to, co jest nejvzácnější. Tuto novou desku, ó moji bratři, vztyčuji nad vámi: staňte se tvrdými!

 

 

Výlety nečasového, čl. 38

    Můj pojem svobody. - Hodnota nějaké věci nespočívá mnohdy v tom, čeho se s ní dosahuje, nýbrž v tom, co se za ni zaplatí - co nás stojí. Dám příklad. Liberální instituce přestanou být liberální, jakmile se jich dosáhne: potom nejsou zlostnější a důkladnější škůdci svobody než právě liberální instituce. Ví se, co přinášejí; podminovávají vůli k moci, jsou nivelizací hor a údolí, povýšenou na morálku, dělají z nás malé, zbabělé a poživačné - jimi každopádně triumfuje stádní pud. Liberalismus - stádní zhovadění. Tytéž instituce působí zcela jinak, dokud ještě nejsou vybojovány; tehdy vskutku mocným způsobem přispívají ke svobodě. Viděno přesněji, je to válka, která vyvolává tyto účinky, válka o liberální instituce, která jako válka nechává trvat i liberální instinkty. A válka vychovává ke svobodě. Neboť co je svoboda! Že má člověk vůli k sebeodpovědnosti. Že se pevně zachovávají distance, které nás oddělují. Že jsme lhostejnější vůči útrapám, tvrdosti, strádání a dokonce vůči životu. Že jsme nějaké věci ochotni obětovat lidi včetně sebe samých. Svoboda znamená, že mužské, bojovné a z vítězství se radující instinkty vládnou nad instinkty jinými, například nad pudy po "štěstí". Osvobozený člověk, o co více osvobozený duch, šlape po opovrženíhodném druhu blahobytu, o němž sní kramáři, křesťané, krávy, ženy, Angličané a jiní demokraté. Svobodný člověk je bojovník. Podle čeho se měří svoboda jednotlivců a národů? Podle odporu, který musí překonávat, podle námahy, která je potřebná k udržení se nahoře. Nejvyšší typ svobodného člověka by se měl hledat tam, kde se neustále překonává největší odpor: pět kroků od tyranie, těsně u prahu nebezpečí otroctví. Je psychologicky pravdivé, rozumějí-li se "tyrany" neúprosné a hrozné instinkty, které vyžadují maximum autority a kázně - nejkrásnější typ toho je Julius Caesar - je to pravdivé i politicky - jen si projděte dějiny. Národy, které měly nějakou hodnotu, staly se hodnotnými, toho nikdy nedosáhly z liberálních institucí: velké nebezpečí z nich udělalo něco, co si zaslouží respekt, nebezpečí, které nás teprve učí znát naše prostředky, naše ctnosti, naše zbraně, našeho ducha, - které nás nutí k síle. První zásada: člověk musí být nucen k tomu být silný, jinak jím nikdy není. Ony velké líhně silného, nejsilnějšího typu člověka, jaký dosud existoval, aristokratická společenství na způsob Říma a Benátek, chápaly svobodu přesně v tom smyslu, jak slovu svoboda rozumím já: jako něco, co člověk má a nemá, co chce a čeho dobývá...

 

 

Výlety nečasového, čl. 29

    Z doktorské promoce - "Co je úlohou veškerého vyššího školství?" - Udělat z člověka stroj. - "Co je k tomu prostředkem?" - Musí se učit nudit se. - "Jak se toho dosáhne?" - Pojmem povinnosti. - "Kdo je toho vzorem?" - Filolog: učí se dřít jako mezek. - "Kdo je dokonalý člověk?" - Státní úředník. - "Která filosofie poskytuje nejvyšší formule pro státního úředníka?" - Kantova: státní úředník jako věc o sobě je ustanoven soudcem nad úředníkem jako jevem.

 

 

 

Friedrich Nietzsche: Ecce homo aneb jak se staneme, čím jsme

 

Proč jsem osudem

    Znám svůj úděl. S mým jménem bude jednou spojována vzpomínka na cosi nesmírného - na krizi, jaké na Zemi nebylo, na nejhlubší kolizi svědomí, na rozhodnutí vyvolané proti všemu, v co se doposud věřilo, co se požadovalo, co bylo posvátné. Nejsem člověk - jsem dynamit. A při tom všem ve mně není nic z nějakého zakladatele náboženství - náboženství je věcí chátry, mám potřebu umýt si po setkání s nábožným člověkem ruce... Nechci žádné "věřící", myslím, že jsem příliš zlomyslný, abych věřil v sebe sama, nikdy nemluvím k davům... Pociťuji strašlivou úzkost z toho, že se o mně jednoho dne bude mluvit jako o svatém: Uhodnete, proč tuto knihu vydávám předem; má zabránit, aby se mnou tropili neplechu... Nechci být světcem, raději snad šaškem... Snad jsem šašek... A vzdor tomu, či spíše nikoli vzdor tomu - neboť dosud nebylo nic prolhanějšího než světci - mluví ze mne pravda. Má pravda je však strašlivá; neboť dosud se lež nazývala pravdou. Přehodnocení všech hodnot: to je má formule pro akt nejvyššího sebeuvědomění lidstva, jenž se mnou stal tělem a géniem. Můj úděl tomu chce, abych byl prvním řádným člověkem, abych se vědomě postavil na odpor tísicileté prolhanosti... Teprve já jsem odhalil pravdu, a to tím, že jsem poprvé lež jako lež pocítil - páchne... Můj génius je v mých nozdrách... Odporuji, jako dosud nikdo neodporoval, a vzdor tomu jsem opakem popírajícího ducha. Jsem radostný posel, jakého dosud nebylo, znám úkoly takové výše, že pro ně dosud nebylo pojmu; teprve mnou počínaje existuje zase naděje. Tím vším jsem také nutně osudovým člověkem. Neboť podstoupí-li pravda boj s tisíciletou lží, nastávají otřesy, křeče zemětřesení obracejí hory a údolí tak, že se o něčem podobném nikomu dosud ani nesnilo. Pojem politiky se pak rozplyne ve válce duchů, všechny mocenské útvary staré společnosti budou vyhozeny do povětří - vesměs spočívají na lži: Budou války, jakých dosud na Zemi nebylo. Teprve mnou je na Zemi velká politika.

Literatura:

[1] Friedrich Nietzsche: Ecce homo. Naše vojsko, Praha 1993, 1.vydání, ISBN: 80-206-0270-4 z něm. orig.: Götzen-Dämmerung, oder Wie man mit dem Hammer philosophiert. Ecce homo: Wie man wird, was man ist. nakl. Walter de Gruyter Co., Berlin 1969 překlad: PhDr. Ladislav Benyovszky, CSc.

[2] Stanley J. Grenz: Úvod do postmodernismu. Návrat domů, Plzeňská 166, Praha 5. Praha, 1997. z angl. orig.: A Primer on Postmodernism. Wm. B. Eedmans Publishing Co. Michigan, USA, 1996. ISBN: 80-85495-74-0

 

 

 

 

 

 

RADOSTNÁ VĚDA

 

Radostná věda: to znamená saturnálie ducha, který trpělivě vzdoroval strašlivému dlouhodobému tlaku - trpělivě, přísně, chladně, aniž by podlehl, ale bez naděje -, a který je nyní pojednou přepaden nadějí, nadějí na zdraví, opojností uzdravování. Není pak divu, že při tom vytryskne na světlo mnoho nerozumného a pošetilého, mnoho rozpustilé něžnosti, plýtvané dokonce na problémy, které mají bodlinatý kožich a nehodí se k laskání a lákání. Celá tato kniha není právě ničím než radostným svátkem po dlouhém strádání a času bezmoci, jásotem vracejících se sil, nově probuzené víry v zítřek a pozítří, náhlého cítění a tušení budoucnosti, blížících se dobrodružství, opět otevřených moří, opět možných,opět věřených cílů...
(Friedrich Nietzsche, Ruta u Janova na podzim roku 1886.)

 

 

60.
Ženy a jejich působení na dálku. - Mám ještě uši? Nejsem už jen ucho a nic jiného? Stojím zde vprostřed požáru příboje, jehož bílé plameny vyšlehují až k mým nohám: - ze všech stran to na mě vyje, hrozí, křičí, ječí, zatímco v nejhlubších hlubinách zpívá svou árii starý zemětřas, tupě jak řvoucí býk: tak si přitom vydupává zemětřesný takt, že se dokonce i těmto zvětralým skalním obludám chvěje srdce v těle. A tu se náhle, zrozena z ničeho, zjevuje před branou tohoto pekelného bludiště, jen pár sáhů odtud, - vznosná plachetnice, mlčenlivě klouzající po vlnách jako přízrak. Ach ta příznačná krása! Jakým kouzlem se mne dotýká! Jakže? Nalodil se tu snad veškerý klid a veškerá mlčenlivost světa? Sedí na tomto tichém místě samo štěstí, mé št'astnější, zvěčnělé druhé já? Nebýt mrtev, a přece už ani nežít? Jako jakási strašidelná, tichá, zírající, klouzající, vznášivá bytost na rozhraní? Podoben lodi, jež svými bílými plachtami pluje jako obrovský motýl nad temným mořem! Ano! Plout nad bytím! To je ono! To by bylo ono! - Neudělal ze mě ten hluk fantastu? Každý velký hluk působí, že klademe štěstí do ticha a do dáli. Když muž stojí uprostřed svého hluku, uprostřed svého příboje vrhů a rozvrhů: tu vidí proplouvat kolem sebe tiché kouzelné bytosti, po jejichž štěstí a ústraní touží, - a to jsou ženy. Téměř má za to, že tam, u žen, dlí jeho lepší já: že se v těchto tišinách i nejhlasitější příboj promění v naprosté ticho a život sám v sen o životě.
Avšak! Avšak! Můj šlechetný snílku, i na nejkrásnější plachetnici je ještě tolik zvuků a hluku, a bohužel tolik malicherného, ubohého hluku!
Kouzlo a nejmocnější působení žen tkví, abychom mluvili s filosofy, v působení na dálku, actio in distans: k tomu však patří, nejprve a převším - distance!

 

324.
In media vita. - Ne! Život mne nezklamal! Rok od roku je pro mne spíš pravdivější, lákavější a tajemnější; ode dne, kdy mne navštívila velká osvoboditelka, ona myšlenka, že život by mohl být experimentem poznávajícího - a nikoli povinností, nikoli sudbou, nikoli klamem! A poznání samo: at' si je pro jiné něčím jiným, například ložem ke spočinutí nebo cestou k takovému loži nebo zábavou nebo zahálkou, - pro mne je světem nebezpečenství a vítězství, v němž mají i heroické pocity své jeviště a kolbiště. "Život prostředkem poznání" - s touto zásadou v srdci může člověk žít nejen št'astně, nýbrž i radostně, a také se radostně smát! A kdo by vůbec uměl dobře se smát a dobře žít, kdyby nejprve neuměl dobře válčit a vítězit.

 

206.
Za deště. - Prší a já myslím na ty ubohé lidi, kteří se teď choulí k sobě, se svými četnými starostmi a bez dovednosti je zakrýt, každý tedy připraven a ochoten ublížit druhému a připravit si i za špatného počasí jakýsi žalostný pocit libosti. - Toto, jedině toto je chudoba chudých!

 

216.
Nebezpečí v hlase. - S velmi silným hlasem v hrdle není člověk takřka schopen myslet jemné věci.

 

232.
Snění. - Člověk buď nesní vůbec, anebo zajímavě. - Musíme se učit také tak bdít: - buď vůbec ne, anebo zajímavě.

 

252.
Raději dlužni. - "Raději zůstat dlužni než platit mincí, jež nenese náš obraz!" - to vyžaduje naše suverenita.

 

262.
Sub specie aeterni.
- A.: "Vzdaluješ se stále rychleji od živých: brzy tě vyškrtnou ze svých seznamů!"
- B.: "To je také jediný prostředek, jak se podílet na výsadě mrtvých."
- A.: "Na jaké výsadě?"
- B.: "Už nezemřít!"

 

264.
Co konáme. - Co konáme, není nikdy chápáno, nýbrž vždy jen chváleno nebo haněno.

 

265.
Poslední skepse. - Co jsou nakonec lidské pravdy? - Jsou to nevyvratitelné lidské omyly.

 

268.
Co vede k heroismu? - Kráčet vstříc zároveň svému největšímu utrpení i své největší naději.

 

269.
V co věříš? - V toto: že musí být nově určena váha všech věcí.

 

270.
Co praví tvé svědomí? - "Staň se tím, kým jsi."

 

271.
V čem je pro tebe největší nebezpečí? - V soucitu.

 

272.
Co miluješ na druhých? - Své naděje.

 

273.
Koho nazýváš špatným? - Toho, kdo chce neustále zahanbovat.

 

274.
Co je pro tebe vůbec nejlidštější? - Ušetřit někoho zahanbení.

 

275.
Co je pečetí dosažené svobody? - Už se před sebou nestydět.

 

281.
Umění najít konec. - Nejznamenitější mistry lze rozeznat podle toho, že v malých i velkých věcech umějí dokonalým způsobem najít konec, at' je to konec melodie nebo myšlenky, at' je to pátý akt tragedie nebo státnického činu. Druhořadí velikáni ke konci vždy zneklidní a nesestupují k moři s tak hrdou a klidnou vyrovnaností, jako například pohoří u Porto fino - tam, kde janovský záliv končí svůj zpěv.

 

296.
Stálá pověst. - Stálá pověst byla odjakživa věcí nanejvýš prospěšnou; a kdekoli je společnost ještě ovládána stádním instinktem, je ještě i dnes pro každého jednotlivce nejúčelnější, vydává-li svůj charakter a svou činnost za neměnné, - i když takové v podstatě nejsou. "Je na něj spolehnutí, nemění se": - to je ve všech nebezpečných situacích společnosti chvála, která nejvíc znamená. Společnost se zadostiučiněním cítí, že ve ctnosti jednoho, ve ctižádosti druhého, v myšlení a vášni třetího má spolehlivý za všech okolností připravený nástroj, - a odměňuje tuto povahu nástroje, tuto věrnost sobě, neproměnnost v názorech, snahách, a dokonce i v nectnostech, svými nejvyššími poctami.
Takové ocenění, které vzkvétalo a vzkvétá všude zároveň s mravností mravů, vychovává "charaktery" a o veškerém střídání, změně názoru, sebeproměňování šíří špatnou pověst. A právě toto je bezpochyby - byt' byla jinak výhodnost takového způsobu myšlení jakkoli velká - pro poznání tím nejškodlivějším druhem všeobecného soudu: nebot' právě odhodlání poznávajícího vyslovit se kdykoli statečně proti svému dosavadnímu mínění a vůbec být ve vztahu ke všemu, co se v nás chce stát pevným, povýtce nedůvěřivý, - to vše je zde odsouzeno a opředeno špatnou pověstí. Smýšlení poznávajícího, jenž je v rozporu se "stálou pověstí", platí za nedůstojné, zatímco zkamenělost názorů má veškerou důstojnost na své straně: - ještě dnes musíme žít pod klatbou takových pravidel! Jak těžce se žije, cítí-li člověk proti sobě a kolem sebe soud mnoha tisíciletí! Je pravděpodobné, že po mnoho tisíciletí bylo poznání provázeno špatným svědomím a že v historii největších duchů se muselo vyskytovat velké množství sebeopovržení a tajné bídy.

 

297.
Moci odporovat. - Každý dnes ví, že schopnost snést odpor je známkou vysoké kultury. Někteří dokonce vědí, že vyšší člověk odpor vůči sobě vyžaduje a vyvolává, aby se mu ukázala jeho vlastní, dosud neznámá nespravedlnost. Avšak moci odporovat, získat dobré svědomí při napadání všeho navyklého, tradičního, uctívaného, - to je víc než v obou předchozích případech, to je ono opravdu velké, nové, obdivuhodné v naší kultuře, největší krok osvobozeného ducha: kdo ví toto?

 

304.
Zříkat se konáním. - V zásadě jsou mi proti mysli všechny morálky, jež nabádají: "Toho nečiň! Odříkej se! Překonej se! - naproti tomu jsem nakloněn všem morálkám, které mne pobízejí, abych něco dělal, znovu a znovu, od rána do večera, a v noci aby se mi o tom zdálo a já nemohl myslet na nic jiného než: jak to vykonat dobře, tak dobře, jak je to právě pro mne jedině možné! Kdo takto žije, od toho postupně odpadává, co k takovému životu nepatří: bez nenávisti a odporu vidí, jak jej dnes opouští to a zítra ono, jak zežloutlé listy, které odvane ze stromu každý čerstvý větřík: anebo vůbec nevidí, že jej to opouští, tak přísně pohlíží jeho oko k jeho cíli a vůbec kupředu, nikoli stranou, zpátky či dolů. "Naše konání necht' určuje, čeho se zříkáme: zříkat se konáním" - tak se mi to líbí, tak zní mé placitum. Nechci však s otevřenýma očima usilovat o vlastní ochuzení, nemám rád žádné negativní ctnosti, - ctnosti, jejichž podstatou je popírání a odříkání samo.
(Ukázky z knihy Friedricha Nietzsche "Radostná věda", nakladatelství ©Votobia  1996, přeložila ©Věra Koubová.)


 

MIMO DOBRO A ZLO, HLAVA SEDMÁ § 223

 

    Evropský smíšený člověk; koneckonců obstojně ošklivý plebejec; potřebuje nezbytně kostým: má zapotřebí historie jako skladiště kostýmů. Ovšemže si přitom všimne, že mu žádný dost dobře nepadne - takže je střídá a střídá. Podívejme se na devatenácté století se zřetelem na tyto rychlé náklonnosti a proměny stylových maškarád; i na okamžiky zoufalství nad tím, že nám "nic nepadne". Nic nepomůže, jestli se předvádíme romanticky nebo klasicky nebo křest'ansky nebo florentinsky nebo barokně nebo "nacionálně", in moribus et artibus: "nesluší nám to"! Ale "duch", zvláště "historický duch", si i na tomto zoufalství vynajde nějakou přednost: stále znovu je zkoušen, ohýbán, odkládán, balen, především studován nový kus minulých časů a cizích světů: my jsme prvním vystudovaným věkem in puncto "kostýmů", mám na mysli morálek, věroučných dogmat, uměleckých vkusů a náboženství, připraveni jako ještě žádná jiná doba na karneval ve velkém stylu, na nejduchovnější masopustní rej a veselí, na transcendentální výši nejvyšší blbosti a aristofanský výsměch světu. Možná že právě zde ještě odhalíme říši pro své vynalézání, onu říši, kde ještě i my můžeme být originální, třeba jako parodisté světových dějin a šaškové boží - možná že, i kdyby

Nic z dneška nemělo budoucnost, právě náš smích ještě budoucnost má!
( Mimo dobro a zlo, nakladatelství ©Aurora 1996, napsal Friedrich Nietzsche,
v Sils-Maria, Oberengadin v červnu roku 1885, přeložila ©Věra Koubová)

 

 

něco ze Zarathustry . . .

 

O NOVÉ MODLE

 

Kdesi jsou ještě národové a stáda, nikoli však u nás, bratří moji: u nás jsou státy. Stát? Co je to? Nuže dobrá! Teď mi otevřte uši, neb teď vám řeknu své slovo o smrti národů.
Stát, tak se jmenuje nejstudenější ze všech studených netvorů. Studeně také lže; a tato lež mu leze z tlamy: "Já, stát, jsem národ!"
Lež! Tvůrci to byli, ti stvořili národy a nad ně zavěsili víru a lásku: tak sloužili životu.
Ničitelé to jsou: ti na velký dav líčí pasti a zvou je státem: zavěšují nad ně meč a sto chtíčů.
Kde ještě je národ, tam nerozumí státu a má k němu zášt' jako k uhrančivému pohledu a k hříchu proti mravům a právům.
Toto znamení vám dávám: každý národ mluví svým jazykem dobra i zla: tomu nerozumí soused. Svůj vlastní jazyk si vynalezl každý národ v mravech i právech.
Ale stát lže všemi jazyky dobra i zla; a cokoli mluví, lže - a cokoli má, ukradl.
Nepravé je na něm všecko; ukradenými zuby kouše, kousavý. Nepravé jsou i jeho vnitřnosti.
Zmatení jazyků dobra i zla: toto znamení vám dávám za znamení státu. Věru, vůli k smrti značí toto znamení! Věru, kyne kazatelům smrti!
Přespříliš mnoho rodí se lidí: pro přebytečné byl vynalezen stát!
Hleďte mi jen, jak je láká k sobě, těch přespříliš mnoho! Jak je dáví a žvýká a přežvykuje!
"Na zemi není nic většího nade mne: jsem pořádajícím prstem božím" - tak řve ten netvor. A na kolena neklesají jen ti, kdož mají dlouhé uši a krátký zrak!
Ach, také vám, vy velké duše, našeptává své ponuré lži! Ach, uhodne bohatá srdce, jež se ráda rozplývají!
Ano, i vás uhodne, vy vítězové nad starým bohem! Zemdleli jste v boji, a teď vaše mdloba ještě nové modle slouží!
Hrdiny a ctné muže ráda by kolem sebe rozestavila, ta nová modla! Rád se sluní v slunečním svitu dobrých svědomí - ten studený netvor!
Všechno dá vám ta nová modla, budete-li vy se jí klaněti: tak si skoupí jas vašich ctností a pohled vašich hrdých zraků.
Navnadit chce vámi ty, jichž je přespříliš mnoho! Ano, pekelný kousek byl tu vynalezen, kůň smrti, jenž řinčí ve zdobě božských poct.
Ano, hromadné umírání bylo tu vynalezeno, jež samo sebe velebí za život: věru, milostná služba všem kazatelům smrti!
Státem zvu, kde všichni pijí jed, at' dobří či nedobří: státem, kde všichni ztrácejí sebe, at' dobří či nedobří: státem, kde pomalá sebevražda všech, se jmenuje - "životem".
Pohleďte mi jenom na ty přebytečné! Kradou si díla vynálezců a poklady mudrců: Vzděláním jmenují svou krádež - a vše se jim stává chorobou a trampotou!
Pohleďte mi jenom na ty přebytečné! Nemocni jsou stále, zvracejí svou žluč a jmenují to novinami. Dáví se navzájem a nestráví se ani.
Pohleďte mi jenom na ty přebytečné! Nabývají bohatství a bohatnouce chudnou. Chtějí moc a především sochor moci, hodně peněz - ti nemohoucí!
Pohleďte, jak šplhají, ty mrštné opice! Šplhají přes sebe, a tak se strhují do bahna, do hloubky.
K trůnu směřují všichni: je to jejich šílenství - jako by na trůnu sedělo štěstí! Často sedí na trůně bahno - a často též trůn na bahně.
Šílenci a šplhající opice jsou mi ti všichni a příliš jsou uříceni. Nelibě mi páchne jejich modla, ten studený netvor: nelibě mi páchnou všichni dohromady, ti modloslužebníci.
Bratří moji, což se chcete zadusit ve výparu jejich úst a chtivostí? To raději rozbijte okna a skočte na volný vzduch!
Vyhněte se přece zápachu! Odstupte od modlářství lidí přebytečných!
Vyhněte se přece zápachu! Odstupte od dýmu těchto lidských obětí!
Otevřena je země také teď ještě velikým duším. Jest ještě mnoho prázdných míst pro samojediné a dvojjediné, a kolem nich vane vůně tichých moří.
Otevřen a uvolněn je ještě volný život velikým duším. Věru, kdo málo má majetku, tím méně je majetkem jiného: pochválena buď malá chudoba!
Tam, kde přestává stát, tam se teprve počíná člověk, jenž není přebytečný: tam se počíná píseň nezbytnosti, ten jedinečný, nenahraditelný nápěv.
Tam, kde přestává stát - jen mi tam pohleďte, bratří moji! Nevidíte jich, duhy a mostů nadčlověka? Tak pravil Zarathustra.


(Friedrich Nietzsche, "Tak pravil Zarathustra", nakladatelství ©Votobia 1995, přeložil ©Otokar Fischer)

 

………………………………………………………………………………………………………………………….

 

 

 

Wer viel einst zu verkünden hat

 

Wer viel einst zu verkünden hat,
schweigt viel in sich hinein.
Wer einst den Blitz zu zünden hat,
muss lange - Wolke sein.

 

1883

Kdo jednou má…

 

Kdo jednou má co zvěstovat,
ten dlouho mlčet má.
Kdo jednou jako blesk má vzplát,
buď dlouho mrak - a tma.

 

 

 

Sils-Maria


Hier saß ich, wartend, wartend, -

doch auf nichts,
jenseits von Gut und Böse, bald des Lichts
genießend, bald des Schattens, ganz nur Spiel,
ganz See, ganz Mittag, ganz Zeit ohne Ziel.
Da, plötzlich, Freundin, wurde Eins zu Zwei -- und Zarathustra ging an mir vorbei.

 

1882

Sils-Maria

Sedal jsem tu, čekal a čekal –

na nic snad,
mimo dobro i zlo, svitu se napořád
kladl hned v patách stín,

vše hra jen chvil,
vše jezero o polednách, čas mimo všechen cíl.
Když náhle, přítelkyně má, zdvojil se tajemně -
- to Zarathustra přešel kolem mě.

 

Vereinsamt

 

Die Krähen schrein
Und ziehen schwirren Flugs zur Stadt:
Bald wird es schnein -
Wohl dem, der jetzt noch - Heimat hat!

Nun stehst du starr,
Schaust rückwärts, ach! wie lange schon!
Was bist du, Narr,
Vor Winters in die Welt entflohn!

Die Welt - ein Tor
Zu tausend Wüsten, stumm und kalt!
Wer das verlor,
Was du verlorst, macht nirgends halt.

Nun stehst du bleich,
Zur Winter-Wanderschaft verflucht,
Dem Rauche gleich,
Der stets nach kälteren Himmel sucht.

Flieg, Vogel, schnarr
Dein Lied im Wüstenvogelton! -
Versteck, Du Narr,
Dein blutend Herz in Eis und Hohn!

Die Krähen schrein
Und ziehen schwirren Flugs zur Stadt:
Bald wird es schnein,
Weh dem, der keine Heimat hat!

Zosamělý

 

Po nebi křičí
a táhnou v svistu hejna havraní:
odevšad fičí,
šťasten, kdo domov má - už brzo přijde sníh.

Ztuhlý tu stojíš
a nazpět hledíš dálkou tvou i mou!
Bloud, kdo se bojí
a do světa chce prchnout před zimou.

Svět je jen brána
k tisícům pouští, němých, šedavých.
Ztráta je rána
a sotva kdo proud krve zastaví.

Teď sám a bledý
odsouzen k pouti celou zimou zlou,
ne naposledy
kouř jak ty sám jde nebem nad tebou.

Leť, ptáku, leť,
ať píseň zmlkne v pustinách!
Ty, bloude, hleď,
jak ledy sevřou srdce nach.

Po nebi křičí
a táhnou v svistu hejna havraní:
odevšad fičí,
běda, kdo domov ztratil - brzy bude sníh.

 

 

Sám o sobě napsal na přelomu let 1881-1882 v básni Ecce homo:

 

Ja,ich weiß, woher ich stamme!
Ungesättigt gleich der Flamme
Glühe und verzehr ich mich.
Licht wird alles, was ich fasse,
Kohle alles, was ich lasse,
Flamme bin ich sicherlich.

Ano, vím já, kterak sluji.
Žíznivě já vyšlehuji,
sebe sžírám plamenem.
Vzplane, co má ruka schvátí,
čeho nechá, zuhelnatí:
dojista, já plamen jsem.


Překlad Otakara Fischera ve svazku Z Goethovy země (1925)

 

 


    Sotva třiadvacetiletého se jej roku 1867 dotkla i Šumava. Vydal se tehdy se svým přítelem Erwinem Rohdem "omýt unavenou duši v přírodě, horách a lesích". Jak nevzpomenout na tomto místě nezapomenutelných pozdějších pobytů géniových v alpském horském údolí Sils-Maria, kde psal i svého Zarathustru! Velký filolog Rohde zachytil jejich společnou cestu Horní Falcí a Bavorským lesem v podrobném deníku. Oba přátelé se nevyhýbali ani výstupům na horské vrcholy a z Lambergu (615 m) za Chammünsterem, což je mimochodem jedno z nejstarších lidských sídel v těchto končinách a vedla odtud stará cesta přes Eschlkam do českých Všerub (Neumark), otevřel se jim úchvatný pohled na šumavské hřebeny: "Obrys Javoru, před ním dlouhý hřbet Vysokého Bogenu a menší vrcholy kolem: a to všechno se odráží od fialové a temně šedé nádhery západu slunce na nebi bez mraků." Siegfried von Vegesack připomíná v jednom ze svých šumavských esejů, otištěném i česky ve Světovém zdroji zábavy a poučení v březnu 1940, že 9 let po tomto prvním setkání uprchl Nietzsche po představení Valkýry z Bayreuthu do Klingenbrunnu, téměř na samém úpatí Roklanu (Rachel) a tady, v hloubi lesů, našel sílu, aby se odvrátil od čaroděje Wagnera. Tady prý napsal do textu své knihy "Lidské, až příliš lidské" tato slova: "Nemá-li člověk na obzoru svého života pevné, klidné linie, jako jsou obrysy lesů a hor, pak i jeho nejvnitřnější vůle je neklidná, rozptýlená a chtivá jako povaha městských lidí: nemá štěstí a neumí je dát!"

- - - - -

* Röcken (SA) / Klingenbrunn (BY) / † Výmar (TH)

 

 

 

 

 

Byl Nietzsche fašista?

 

Guido Kalberer, Tages-Anzeiger, Švýcarsko, 19. dubna, 2000

 

Zneužili nacisté filozofie Friedricha Nietzscheho nebo si ji pouze přisvojili?

    Ve sporné otázce, zda Friedrich Nietzsche (1844-1900) byl zneužit fašisty, a zejména nacisty, panují dva protichůdné názory. Na jedné straně stojí zastánci téze zneužití, kteří v Nietzschově filozofii neshledávají žádný styčný bod pro fašistické interpretace. Teprve sestra filozofa, Elisabeth Förster-Nietzsche (1846-1935), po Nietzschově smrti vydala spisy z pozůstalosti, které se staly neslavně proslulé pod názvem "Vůle k moci" ("Der Wille zur Macht") a které byly asimilovány do nacistické ideologie. Z této perspektivy se jeví Friedrich Nietzsche obětí své antisemitské sestry, jejíž sympatie pro Adolfa Hitlera jsou - i fotografiemi - doložitelné. Když budoucí Vůdce pobýval r. 1932 ve Výmaru, aby se zůčastnil uvedení Mussoliniho dramatu o Napoleonovi "Campo di Maggio", navštívil 31. ledna Nietzscheho archiv. Při této příležitosti Elisabeth Förster-Nietzsche - kterou Georges Bataille přejmenoval jako "Elisabeth Judas-Förster" - obdarovala Hitlera špacírkou svého bratra.

 

Odněmčení Němců

    Názor, že filozofický génius je politicky nevinen, zastává Manfred Riedel ve své nové knize "Nietzsche ve Výmaru. Německé drama". Profesor, který přednáší filozofii v Halle-Wittenbergu, zde dokládá, jak byl Nietzsche zneužit - zejména od nacistů, kteří potlačili všechny výroky filozofa pro silnou Evropy a kritizující omezenou německou pýchu a zabývali se pouze Nietzschovou glorifikací válek. Je snadné nalézt pasáže textů k podpoře Nietzscheho antinacionalismu: "Býti dobrým Němcem znamená odněmčit se" nebo "Ne, nemilujeme lidstvo; jinak však již delší dobu nejsme dostatečně "němečtí" abychom mluvili o nacionalismu a rasové nenávisti. Pro to jsme příliš nezaujatí, zlomyslní, zhýčkaní, též příliš dobře vzdělaní, příliš "zcestovalí"." Ale brzo narazíme u Nietzscheho na následující obtíž: najdeme též pasáže s opačným významem. Kurt Tucholsky již v r. 1932 poukázal na tento paradox: "Řekni mi, co potřebuješ a já ti pro to obstarám citát z Nietzscheho. U Schopenhauera to není obdobně snadné. U Nietzscheho si stačí vybrat - pro Německo a proti Německu; pro mír a proti míru; pro literaturu a proti literatuře." A tak tvrzení spisovatele a satirika Tucholskeho je platné i dnes: "Kdokoliv se na něj může odvolat!" Byl to též Tucholsky, který poukázal na nebezpečí oslnění Nietzcheho myšlenkovou září, což formuloval jako politický problém. "Nietzscheho archiv a lidé kolem něho jsou vinni tím, že Nietzcheho světonázor poskytli německým válečným štváčům, ke kteréžto interpretaci ovšem dopomohla vágnost Nietzchových textů." V protichůdných výrocích Nietzscheho spatřují zastánci druhého názoru svůj argumentativní základ. Aniž by se museli zabývat Nietzschovými pozdními nevydanými spisy, nacházejí četná místa v Nietzscheho hlavních dílech, které Nietzsche vydal při plném vědomí a která musí být označena jako protofašistická. Např. jeho nenávistné tirády proti slabým nebo jeho velebení strašlivých bitev poskytují bohatý materiál pro všechny možné výklady. Tak třeba Benito Mussolini, kterému Hitler věnoval k 60. narozeninám "skvostné vydání" Nietzschových spisů, explicitně navazoval na radikálního německého myslitele. Tézi, že Friedrich Nietzsche byl protofašista, zastává Berhnhard H. F. Taureck ve své nejnovější knize "Nietzsche a fašismus".

 

 

Příliš nelidské

    Obdiv mnohých příznivců Nietzscheho by byl jistě snazší, kdyby nebyly nikdy napsány následující věty: "Slabí a nezdaření nechť zaniknou: to je prvá věta naší člověčí lásky. A má jim k tomu být ještě dopomoženo." A v knize aforismů "Lidské, příliš lidské" ("Menschliches, Allzumenschliches") z r. 1878 požaduje filozof přímo nelidské, jmenovitě radikální opatření proti domnělé dekadenci: "Toto tak vysoce kultivované a přitom nutně matné lidstvo, které představuje dnešní Evropan, vyžaduje největší a nejstrašnější války - tudíž občas návrat k barbarství - aby prostřednictvím jeho kultury neutrpěla jeho kultura a jeho samotná existence." Vlast filozofa, který sám trpěl silnou oční chorobou a chatrným zdravím, uskutečnila tento návrat k barbarství historicky jedinečným způsobem pouze o dvě generace později. I když není sporu ohledně filozofické velikosti Nietzscheho, Taureckovo varování má své oprávnění. "Při obvyklém uznání fašistického "zneužití" Nietzscheho, je upřednostňováno mlčet ohledně Nietzscheho fašistických názorů, i když Nietzsche hovořil mluvou, kterou není možno přeslechnout. O čem však nelze mlčet, o tom je třeba hovořit." Bernhard H. F. Taureck se připojuje k francouzskému filozofovi Jacquesovi Derridovi, který tvrdil, že jediný Nietzschovi odpovídající pedagogický recept byl nacismus. Taureck dodává: "Jediné politické hnutí, které se vyznačuje Nietzschovým politickým extremismem, je fašismus."

 

 

 

 

 

……………………………….